česky english

---

sobota 16.12.2006

Liberecko – Kevinova manželka Alisia a Ještěd...

Kevin si Alis z počátku gentlemansky předcházel...
(rozpoznávací prvek: Kevin má bílý obojek)



...a bylo hned vidět, že sympatie jsou na obou stranách.



Alis byla ve velmi hravé náladě a hned Kevina pořádně protáhla po svém bydlišti...



...ten pochopitelně na nic nečekal a vůbec se nedal pobízet :o)



Byla to pořádná rychlost...



Kevinovi se běhání evidetně libílo a myslím, že dvouhodinové cesty v autě nelitoval :o)



Alis Kevinovi též vyjadřovala svoji náklonnost...



...což se Kevinovi líbilo, jak taky jinak :o)



Chvíli vedl běhací závody ridgeback Kevin, jindy zase Alisia...



Běhání bylo prokládáno několika ňuchacími a čuchacími přestávkami...



Alis typicky provokuje partnera ke hře...



Alis měla ráda, když měla nad Kevinem a celými hrami kontrolu. Na což Kevin ochotně přistoupil...



V lese jsme museli oba ridgebacky trošku zklidnit, protože cesta vedla po srázu a měli jsme strach, aby si během hry neublížili o strom nebo nesklouzli z cesty...



...k ničemu to moc nepomohlo... :o) Kevin si však začal více všímat svých oblíbených pachů lesa, zvěře atd...



Jak jsem napsal v úvodu – když jsme vystoupali kopec a vyšli z lesa, otevřel se před námi překrásný výhled na Ještěd a nejhezčí louka, jakou jsme kdy viděli...



Myslím, že taková louka je sen každého Ridgebacka...



Do našich pejsků jako když střelí – oba se hned začali po louce honit a dovádět...



Kevinovi se Alis, jako parťačka na běhání, převelice líbila :o)



...z povzdálí vše sledovala starší, asi dvanáctiletá, kokřice... Ať se mládí vydovádí, myslela si zřejmě :o)



Kevin i Alisia byli ve svém živlu a prováděli několik desítek minut bez přestání to, co mají ridgebaci nejraději...



...běhali jako zběsilí...







Pohled na Ještěd byl opravdu překrásný...



Společné foto – Alisia a Kevin.



A tady Kevin (Ch. Ekevu od Křemence) a Alis (Alisia Libami). Oba pyšní rodiče překrásných šestitýdenních štěňátek...



Pózování jim dlouho nevydrželo...



...tohle je přeci jen o mnoho lepší zábava :o)



....a hraní na číhanou... to má Kevin moooooc rád...



Tak tuhle louku jsme jim fakt záviděli... škoda, že nemáme u nás taky takovou...



Cesta zpět probíhala úplně stejně, jako cesta tam. Tzn samé běhání... :)



Alisia Libami.

Cesta na Ještěd...

Zpátky jsme se museli vracet kolem Ještědu. Když jsme spatřili odbočku přímo k němu, řekli jsme si, že by byla škoda toho nevyužít a zajeli jsme se na něj podívat....



Protože venku začalo strašně foukat, vyjeli jsme jako pořádní mastňáci až nahoru, přímo pod vysílač. V životě to už neudělám a ani to nikomu nedoporučuju. Hned u vysílače je totiž malé parkoviště, velikosti pětikoruny :o) na které se vejde odhadem maximálně 15 aut. Což není problém, ale nás tam bylo asi 25 auťáků plných mastňáků :o). Zaparkovat tam našeho kombíka Mondeo byl téměř nadlidský úkon – prostě jsme se tam nemohli vymotat... Na vysílač vede uzounká cesta (jezdí se po ní v sedmi minutových intervalech kyvadlově každý směr zvlášť) asi 800m od velkého parkoviště. Příště necháme auto raději tam...



Když pominu trable s parkováním, tak to, co jsme viděli nám vyrazilo dech. Slunce se pohybovalo za mraky a vytvářelo svým zvláštním světlem impozantní, až kýčovitá, panoramata :o)



Bára a Kevinova chovatelka. Kevinovi se z vyhřátého auta ven nechtělo. Což se mu nedivím – dokonce i se mnou vítr pořádně lomcoval – tak hodně to na vrcholku foukalo...





Pohled na Liberec – v průseku jezdí lanovka... Příště ji dost možná prubneme :o)



Prostě.... na pokraji sil, ale stálo to za to :o)








Poslední foto a šup šup do vyhřátého auta...

Myslím si, že jsme měli prostě s počasím štěstí... protože hned cestou z Ještědu se začalo ošklivě zatahovat a dokonce i lehce pršet. Určitě ale doporučujeme, pokud budete poblíž a bude dobré počasí, se až nahoru podívat. Ale bez auta... fakt :o)