sobota 20.11.2004

Pár slov o mě

Narodil jsem se v chovatelské stanici Od Křemence dne 3. 4. 2003 mamince Aris z Lukovského dvora a tatínkovi jménem Delel Rodyry. Dostal jsem jméno Ekevu, což prý znamená v jednom z afrických jazyků "inteligent". Doma mi ale říkají Kevine.

Páníčkové se na mě jezdili dívat k mojí psí mámě každý týden, aby viděli jaký jsem jedlík a čipera. Zpočátku mě furt ošahávali, koukali se mě na ocásek, na packy, očička, zoubky i na záda, na můj pruh srsti, který mi, ani nevím proč, roste obráceně. Dokonce mě obraceli na záda, prý abych ukázal, zda budu dominantní nebo ne. Pche! Mezi mými sourozenci jsem vynikal hlavně tím, že jsem byl největší jedlík, takže mě občas museli od maminky a od misky odsunovat, aby se najedli i ostatní. Mezi bráchama a sestřičkama to bylo fakt super - bylo nás 5 kluků a 6 holčiček. Společně jsme pořádali hloubkové výlety do všech koutů naší zahrady a moc se nám to líbilo.

Ale po osmi týdnech mě čekala velká změna. Přijeli si pro mě moji noví páníčkové a že prý půjdu s nima. Sice mi již dříve přivezli nějakou hračku a staré tričko na tahání (že prý je moje, ale stejně mi to bráchové brali), aby se mi po sourozencích v novém místě nestýskalo, ale stejně to ze začátku nebylo ono. Prostě se mi po mojí psí partě občas zastesklo, hlavně v noci, takže jsem trošku kňoural. Ale zakrátko jsem si zvyknul...

Nejdříve jsme bydleli v malém bytečku přímo ve středu města. Kousíček od nás byl krásný velký park, kam jsme často chodili. Bylo to tam moc fajn - hodně schovávaček, stromy, louka, prostor na proběhnutí a občas i nějaký psí kamarád v mém věku.

Na podzim roku 2003 jsme se přestěhovali do vesnice blízko u Pardubic do nového baráčku s velkou zahradou. Nejdříve se mi v něm moc nelíbilo a sledoval jsem svoje lidi celý den jako stín, aby mi někam neodjeli. A uhlídal jsem je! Teď, když jsem si v domečku zvykl a za nic bych ho nevyměnil, můžu říci jedno: je to tam super! To víte, vesnice: hned vedle zahrady jsou pole, kde je spousta zajíčků a koroptví a ty já mám rád. Páničci už tedy tak nadšeni nejsou a pořád se mě snaží vychovat. Někdy marně, protože jsem celkem paličák a ono takové proběhnutí za králíkem má něco do sebe :-)

Už od mých třech měsíců se mnou chodí na cvičák, kde se všechno učím. Děsně mě to tam baví a když jedeme autem, už poznám zatáčku, za kterou jsou vrata našeho cvičáku a pak dávám najevo svoji radost - hrozně kňourám a běhám po autě sem a tam. Aby to pochopil i páníček, který řídí, musím do něj někdy žďuchnout čumáčkem, aby jel rychleji. Ale je celkem chápavej. (Jo, a to už jsem říkal? - strašně rád jezdím autem!) Učíme se nejen na cvičáku, ale chodíme i na nádraží a do města, abychom věděli, jak to kde chodí. Páničci se mnou jezdí i městskou dopravou, abych věděl, jak se tam mám chovat, dokonce jsem jezdil i vlakem a na nádraží mě to dost baví. S partou ze cvičáku jsme v létě chodili i k řece. Nejprve jsem se vody bál, ale teď ji miluju! Plavu jako rybička a do vody skáču ze břehu tak, že se odrazím a celý se ponořím, vyplavu o kus dál a pak si už jen užívám můj styl "na čubičku". No je fakt, že třeba déšť mi dost vadí a když venku prší, nejradši bych se nešel ani vyvenčit, do louže nevstoupím ani za nic a to nemluvím o bahně. Ale vodu ve tvaru rybníka nebo řeky zbožňuju...

Jinak pro mě moji páníčci pořád vymýšlejí různé výlety a zábavu. Prý abych se nenudil. Protože miluju lidi a pejsky, tak se všeho rád účastním! Sice jsem byl ze všech věcí zpočátku celý vyvalený, ale teď už jsem velký chlapík a máloco mě překvapí. No, je fakt, ze tuhle mě dost překvapila žába, protože když jsem do ní začal ňufat čumákem, tak na mě skočila, ale to bylo tím, že to byla fakticky hodně velká ropucha a jinak jsem fakticky nebojsa!

Jednoho dne páníčci rozhodli, že nebudu jen tak zbůhdarma růst jako dříví v lese. Takže si sehnali nějakou literaturu, nebo jak se těm hromádkám papíru říká a studují, volají nějakým dalším lidem a zřejmě to myslí vážně. Prý mě toho čeká dost. Nějaké lovecké zkoušky (to zní celkem dobře, to by se mohlo dělat v lese a tam mě to baví) a možná i záchranářské zkoušky. No, možná všechno nezvládnem, ale určitě jsem pro to, alespoň vyzkoušet. Jakmile se něco bude rýsovat, určitě to sem napíšu!

Jo, naši se mnou taky začali jezdit po výstavách, prý abych ukázal jaký jsem fešák. Teda upřímně, moc mě to nebaví, ale co bych pro ně neudělal. Nejprve jsem nechtěl ukázat ten správný postoj, ale za pár dobrůtek na zub jsem se nechal přesvědčit. Jak se mi daří mezi konkurencí dalších Ridgebacků se můžete podívat na stránce Výstavy.

To raději mám například coursing nebo agility. Teda jestli nevíte co to je, tak vám to řeknu. U obojího se dost běhá a to já mám rád. U coursingových závodů se běhá v přírodě za na provazu taženým střapcem, různě se při tom kličkuje a já tak musím používat svoji hlavičku, abych ukázal své lovecké vlohy. Agility je zase běhání přes překážky, jako je tunel, houpačka, kladina se žebříkem, kličkování mezi překážkama a skákání. To je fajn, protože se mnou běhá i páníček, ale ten je děsně pomalej a někdy mi dokonce schodí překážku, takže jsem tuhle kvůli němu přišel o lepší umístění. Ale říkal, že na sobě zamaká a já mu dost věřím... A jak závodíme se můžete juknout na stránce Závody.

Když máme volný čas a seženeme psí kamarády a kamarádky vyrazíme na výlety. Jezdíme po celé republice, byli jsme až v Liberci, v Praze i v Brně, kde chodíme v lesích, po loukách a tak. Mezi dalšími pejsky je mi fakticky fajn a nemusí to být ani Ridgebaci. Sice jsem na prvním výletě dával před páníčkame přednost psím kámošům, protože tolik pohromadě jsem jich ještě neviděl, takže na mě byli moji lidi nějaký naštvaný. Ale pro klid v naší rodince jsem už příště celkem poslouchal a teď už jsem prý celkem poslušný i mezi ostatními psy. Teda, ale co mě vyvede z rovnováhy jsou pěkný holky, totiž fenky. Někdy se prostě neudržím, a všem chci ukázat jaký jsem kus chlapa. Ale páníčci říkají, že na to mám dost času. No nevím, snad mají víc rozumu než já. Pokud chcete, klikněte na odkaz Výlety - tam se dovíte více...

Jsem potěšen, že jste si našli chvilku a navštívili moje stránky. Budu se snažit vždycky po nějaké akci, aby moji lidi připravili nové zprávy, to abyste tady stále nacházeli moje nové příběhy a když se podaří, rád se pochlubím i nějakým úspěchem. Když budete chtít, napište nám! Budu rád já a ještě více Bára i Jirka - to jsou totiž ti moji lidi...