česky english

---

pondělí 8.8.2005

Máme prostě smůlu. Kevin je zraněný a má antibiotika...

Již třetím rokem jsme se chtěli zúčastnit této super akcičky, kterou pořádá klub RR sport. Je to letní tábor, kde se po čtyři letní dny setkávají naši kamarádi a známí, kteří jsou postižení, stejně jako my, náklonností k Rhodéským Ridgebackům. Schází se tam až 50 pejsků a o dost více pejskařů :-)

Jak jsem napsal v úvodu - já, Bára i Kevin jsme byli připraveni, že strávíme několik fajn dní v přírodě. Ovšem, nestalo se tak.

Na krátké procházce, pouhý den před plánovaným odjezdem na tuto akci, ke Kevinovi přiběhl, zezadu kolem nás, dospělý lovecký pes (ohař) bez majitele. Na procházkách samozřejmě hlídáme prostor kolem nás, jednak kvůli zvěři, abychom stihli Kevina odvolat k nám, a pak kvůli možnému setkání s jiným psem. Jak každý pejskař ví, ne každý pes, kterého potkáte je rozumný... Jenže, ohař proběhl zezadu mezi námi (Kevin šel asi pět metrů před námi a v klidu si čmuchal něco na zemi) a než jsme stačili cokoli udělat, oba psi se prali. Protože byli stejně velcí (ohař je jen o trošku menší než Ridgeback), tušili jsme, že to asi bez následků nezůstane. Snažil jsem se Kevina odvolat nebo ho vytáhnout za ocas či jiné místo ven z rvačky, křičel jsem, co jiného může člověk taky dělat... Ohaře za ocásek tahat nešlo, jako správný ohař má jen pahýlek a za ten se tahat nedá :-)

Oba psi u toho samozřejmě strašně řvali, vypadalo to strašidelněji, než to ve skutečnosti bylo. Konflikt netrval dlouho, a musím pochválit Kevina, z rvačky utekl jako první. Snad v tomto naše výchova, že se prát nesmí, zabrala. Asi ano, kdyby nechtěl, prali by se jistě déle, síly na to měli oba dost...

Nechci to popisovat do důsledků. Důležité je, že to dopadlo pro oba psy celkem dobře, mohlo to být (a vypadalo to) mnohem horší. Kevin si odnesl natržené ucho u kořene a prokousnutou přední packu u lokte, což se druhý den ukázalo jako problém, ale hlavně, že snad neměla tato nepříjemnost psychické následky pro jeho vztah se psy, protože pak byli s ohařem (poté co přišel jeho majitel) v pohodě a oba byli bez jakýchkoli agresivních náznaků, dokonce pak mohli jít v klidu bez vodítka vedle sebe...



Doma jsme rány vyčistili, bohužel jedna začala hodně krvácet, ale naštěstí kousance nezasáhly důležité orgány či šlachy. Rány jsme čistili tak, že jsme do nich stříkačkou pod kůži vstříkli Ajatin a ránu pečlivě vyčistili nasyceným roztokem Hypermanganu. Kevin je dobrý pacient, jen jsme ho museli hlídat, aby si rány nelízal... Večer byl Kevin ještě fit a vypadalo to, že bychom mohli za dva dny ještě závodit...



Ale druhý den nás čekalo nepříjemné překvapení. Rány u lokte strašně napuchly, a Kevin nemohl na packu došlápnout, takže chudák skákal po třech. Zřejmě, došlo k naražení kloubu nebo stiskem čelistí k jeho otlačení. Protože jsme nechtěli nic riskovat, vyrazili jsme k veterináři.

Tam rány ještě vyčistili a Kevinovi píchli antibiotika. Kevina musím pochválit - i když to u veterináře nemá rád, někdy se i rozklepe strachy, přesto krásně při zákrocích drží jak mu člověk řekne. Jako pacient je zkrátka vzorný :-) Antibiotika naštěstí zabraly, potírali jsme je několikrát denně Betadinem takže třetí den již mohl chodit celkem normálně a rány se začaly krásně hojit...

Takže jsme se do Lukové, protože nám to bylo líto, jeli alespoň podívat a potlachat s přáteli. Kevin, když viděl coursingový naviják a prchající střapeček, chtěl samozřejmě hned běhat, ale protože byl pod antibiotiky, nebylo mu to dopřáno...



Snad se poštěstí a brzy si to bude moci dostatečně vynahradit na nějakém oficiálním coursingu...